Politika tehdy reagovala jednoznačně. Stáhla se do sebe, odkud vyslala tvrdý úder proti umělci. Zákazy, perzekuce, dehonestace. Institucionální šikana. Tradiční zbraně malého fašismu. Helnwein je dnes mezinárodně proslavený umělec a ne náhodou žije převážně v zahraničí, neboť tehdejší "vídeňské peklo" nezmizelo. Přežívá ve společnosti dál, má jen jiné dekadentní formy, jak ukazují třeba filmy jiného Rakušana Ulricha Seidla.

Helnweinova retrospektiva přišla do Prahy pár dní poté, co v Galerii Na zdi někdo poničil plakáty výstavy Kolektivní identita umělecké skupiny Guma Guar (GG), jež ze strachu před úředním zásahem měly být staženy (zákulisní zdroje praví, že lidé z magistrátu "nenápadně" naznačili, že příště by galerie a provozující Centrum pro současné umění už nemusely dostat finanční podporu).

Nebylo to dílo kvality Helnweinovy, ale dloubalo do žeber společnosti podobným způsobem, když zesměšňovalo snahu pražských politiků, nabízejících město k olympijským hrátkám. Stažení výstavy žádali členové spolku za Prahu olympijskou. Neprotestovali proti obsahu plakátů, kde se v roli reprezentantů předváděli usvědčení zločinci. Ochráncům olympijské myšlenky vadilo, že GG používá jejich logo.

Předmětem sporu se tu nestalo téma díla (pojem reprezentace a ustavování národní či kolektivní identity) ani způsob zobrazování, jako tomu bylo před lety u Helnweina, který byl označován za zvrhlého, nechutného, protinárodního, zrazujícího umělce. Spor se tentokrát točil kolem autorských práv a jejich zneužití; kolem formální právní kategorie a peněz. A největší nářky na provokující gesto politických umělců vycházely z toho, že porušení autorských práv je něco jako útok na základy demokratického řádu, v jehož jádru - ve srovnání se socialismem - je posvátnost vlastnictví.

Helnwein vadil proto, že vyhroceně předváděl rakouské viny, které nikdo nechtěl vidět (přestože je viděl), natož o nich mluvit. Maloval proti zapomnění. Zvrácenost, na niž poukazovali politici a zděšení měšťáci, byla jen obrana před sebou a výčitkami svědomí. I Guma Guar vyráží na tuto cestu. "Nezapomeňte, co jsme zač, hrdí reprezentanti!" - taková maličkost tu nikoho nevyděsí ani nenutí k přemýšlení. Diskuse o autorských právech na logo, to je pro českou společnost podstatnější debata.

Podobně skupina Guma Guar pohořela s výstavou, na níž dala prostor prezentaci zakázanému Komunistickému svazu mládeže. Dokola se mluvilo o propagaci komunismu a porušení zákona, méně už o tom, kde jsou tedy hranice svobodného projevu a proč při zákazu KSM jiní komunisté sedí ve sněmovně a ještě dávají morální lekce. Na mladých revolucionářích se země, kde žilo přes milion komunistů, vyřádí, na staré soudruhy si netroufá. O to víc se pak rozčilujeme, když tuhle ideologickou špínu někdo přenese do galerie. A proč se zlobíme? Protože tihle "umělci" přece porušují zákon, základ všeho. Ale jaký je to zákon, který GG veřejně svléká, se už nikdo neptá.

Politické umění v Česku nenaráží kvůli obsahu či smyslu, které nabízí, nýbrž proto, že překračuje formální hranice, považované za nedotknutelné, a to i umělecky. Symbolickým příkladem je odmítnutí výstavy Pode Balu Politik-um na Pražském hradě. Nápis "Zimmer frei" nad vstupem do Hradu by dle tehdejšího prezidenta Havla mohl zmást turisty. Posvátné místo staronové české demokracie (mýtus Hradu a prezidenta) a srdce pražského turistického průmyslu (mýtus Trhu) nesmějí být umělecky zneuctěny.

Gottfried Helnwein provokoval tím, že současníkům připomínal (nacistickou) minulost, která žije v přítomnosti. České politické umění ruší tím, že na (komunistickou) minulost zapomíná. A to tak, že odmítá zákony a některá nepsaná "pravidla" demokracie brát jako posvátné. Bez ohledu na to, že Helnwein je na pohled působivější, zůstává po výletě do Rudolfina ve vzduchu otázka: který z těchto směrů "umění politiky" je bezmála dvacet let po konci normalizačního režimu důležitější.

petr.fischer@economia.cz

www.ihned.cz/fischer